Je mi smutno u srdce 18.9.2010

18. září 2010 v 14:17 | jacke |  mé výlevy
Nevím, co se stalo, zase jsme se pohádali. Snažím se mu něco vysvětlit, proč jsem třeba podrážděná, ale on hnedka reaguje agresivně a je hnedka hádka na světe.

Mrzí mě, že mi vyčítá tolik věcí. Není nic horšího než být závislá na chlapovi, myslím finančně na jěho pomoci, on Vám moc rád pomůže, ale taky Vám to neustále bude připomínat.

A vždy, když vám to připomene, připomene Vám taky, že jste jen nula a jak ubohý život máte a je jedno jestli vaše argumenty jsou pravdivé nebo reálné, protože ten kdo platí má vedoucí právo a vy můžete jen držet hubu.

fdfd
Nechápu proč jsem najednou pro něj jen furie a pizda, jen řeknu svůj názor jak to cítím.

Mě mrzí a bolí, když říká takové věci. Vím, že jsem často na něj zlá, ale není to o tom, že bych nedocenila , co všechno pro mě dělá a beru to jako samozřejmost.

Naopak vadí mě jak mi finančně pomáhá, když musím blbosti obhajovat. Vlastně nejíst by bylo přímo ideální řešení, aby vůbec jsem neutrácela peníze za jídlo.

Co mám říci na to, když mi vyčte, že utrácím za léky, že viděl léky na mém stolku a vyčtemi, že kdybych nechodila odhalená,nebyla bych nemocná a neutrácela bych za léky.

Já chodím teple oblečená, mám neustále ponožky, ale co je teplo pro jiného, nemusí být pro druhého.

Co třeba důvod hledat, proč mám špatnou imunitu někde jinde, třeba ve stresu, práce, vztah.

Takže jsem mu musela vysvětlit, že ty léky mám delší dobu, že to není nic nového.

Nebaví mě takový život, vážně ne, někdy mám chut s tím vším seknout a prostě odejít, někdy se cítím tak zlomená, že nepatřím sem, kde je jen tolik bolesti a osamocení.

Ano vyhývám se mu ale je to proto, že prostě mám pocit, že mě nechápe, že mě chce jen poučovat a peskovat a že mám být jen vděčná.

Posrala jsem toho v životě tolik a zažila tolik, co za 25 let nezažije nikdo. Stále bojuji a věřím, snažím se věřit, že to bude lepší, že se to všechno zlomí, ale neustále se to opakuje a nelepší se to, byť se tak moc snažím. On mi nic neřekne, nevyčte mi nic, je chápavý, ale pak bum a všechno to mám na talíři a připadnu si fakt jak ta největší nula na celém světět.

Sama se ptám, kdy příjde to lepší období. Představovala jsem si tohle období už jiné, vlastně před několika měsíci jsem žila nadějí, že dnešek bude jiný a co je nejhorší, nikam se to neposunulo.

Nikam, chodím každý den do práce s tím, že vím, že do 2 měsíců můžu skončit, s tím, že příjde šéfová a ukončí to, je to tak stresující se tvářit v práci, že jsem ok, neustále se snažím, bojuji, ale vím, jaká je realita. Poslední týden jsem si říkala, že se nebudu kvůli tomu stresovat, že nějak bylo, nějak bude, že mě to jinak zničí. Jak jsem ale byla dva dny doma, nějak jsem si uvědomila, že v pondělí tam musím znovu a prostě musím mít nějaké náhradní řešení, než se spoléhat na osud. Jako by nestačilo jak moc se stresuji s tou prací, do toho další strašná hádka s přítelem, vlastně se poslední dobou hodně hádáme.

Když se zklidní situace, povím mu, z čeho mám strach a nervy, on mi poví ideální scénař jak to asi bude, jenže v hádce mi poví absolutní opak a mě to víc přiblíží realitě jak jsem v prdeli.

Přála bych si být tak nezávislá, nebýt tou nulou, nemuset se zodpovídat za to, že si koupím léky nebo blbou věc za 10 kč.

Vím, že argumenty, které jsou na mě, nejsou hlouposti, vím, že má důvod se oprávněně zlobit, vím to a vím, že po tom všem, chápu, že chce abych držela hubu a krok, ale nemůže chtít v této situaci aby měl i moje srdce.............

Cítím se tak mizerně, měla jsem si tyto 4 dny doma odpočinout, místo toho mám teplotu, brečím, je mi mizerně. Tak málo se směji, pocit, kdy jsem byla štastná...skutečně štastná okamžikem...ani nevím, mám pocit, že poslední dva měsíce žiju jen stresem a strachem o budoucnost a hádkami.

Tak moc se cítím osamělá, asi proto i utíkám od přítele. Když víte, že se snažíte a trápí Vás jak to je a člověk vedle vás, vám to neustále připomíná, pak ani moc nestojíte o to, být na tom místě.

Stále si říkám, co se stalo s tím snem, který měl být v tuto dobu...........tak jsem se snažila a zase je to pryč. Někdy se cítím vším tím tak unavená, doufat a pídit se jak krysa za sýrem, jestli bude už lépe....jsem už tak unavená a zdeptaná........ mám chut to vzdát, ale vím, že to nejde....nestojím o to skončit v blázinci, ale je mi moc smutno u srdce
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stylshop stylshop | Web | 18. září 2010 v 18:03 | Reagovat

Ahoj zlato, jak se máš ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PRO NÁVŠTĚVNÍKA,
pokud jakkoliv popuzuji čtenáře, či nesouhlasí s mým obsahem, může klidně opustit stránku. Tyto
stránky nenavádějí k anorexii či poruše příjmu.
Každý má svůj vlastní rozum, a byť jsou zde návody a rady na anorexii, neznamená to, že tento
styl podporuji. Ano je to smutné, je to nemoc, je to posedlost.
Jsou to jen berličky jak začít s hubnutím. Já sama jsem posedlá po hubenosti a založila jsem tento blog, abych utříbila informace z internetu.
Kdo má s tímto problém ať odejde, kdo ne, ať zůstane!! Pohoršovat se nad obsahem stránek nemá ani smysl, v dnešní době je internet natolik zahlcený návody na anorexii i v cizojazyčném jazyce, že byt to není správné a může to podporovat anorexii, je to jako jedna kapka v moři.
ostatní zde vítám.....