Zamyšlení nad vším 16.9.2010

16. září 2010 v 15:34 | jackee |  mé výlevy
Dneska jsem doma a marodím. Tak mám čas hledat informace. Přijde mi, že pokud hledám nové, zajímavé informace jak negativní a pozitivní na internetu jsou stále stejné. Takže se musí více zabrousit do zahraničních stránek.

Chtěla bych jen říci, že nemusí to být ani anorektické rady, ale všeobecně se u hubnutí doporučuje potravu pořádně rozkousat. Většina z nás ale do sebe jídlo hltáme. Mám doma hodně rad, ale nikdy jsem si je v klidu nepřečetla. Včera jsem ale udělala změnu. V klidu jsem si je prošla a zkusila rozkousat jídlo a přitom počítala do 30. Mezitím se po každém polknutí trošku napila. Můžu Vám říci, že ani né v půlce jsem už měla dost. Na tom žvýkání něco bude a žaludku pomůžu. Jak ležím a marodím, tak se donutím i hodně pít, což je fajn.
iii
Rozhodla jsem se, že to s tou váhou dokážu, že prostě nechci mít ty úlety s jídlem, kdy je mi akorát mizerně a já si uvědomím, že to za to vůbec ale nestalo a mám výčitky. Vlastně je zvláštní, ale od té doby, co se krotím v jídle, piju víc a žvýkám plus tabletky a mastičky na alergii se mi úžasně plet zpravila.
Přemýšlím, čím to bude, jestli těmi prášky nebo tím žvýkáním, více piju. Rozhodně si myslím, že možná jsem alergická, co se týče pleti a to, že rok bojuji s pletí je možná důsledek, že na něco jsem alergická, na potravinu, kosmetiku. Často na pokožce může být alergie, ale vzhled má jako klasické akné. Na plet používám jen krém a gel, který je pro citlivou, reagující pokožku, jinak vůbec nic. Protože moje klasická péče spočívala v tom, že ráno jsem si opláchla obličej, dala mycí emulzi, krém s těmi jsem stále koketovala, bud jsem byla vyschlá nebo hydratovaná ale s pupínky, večer odlíčení, tonik, krém a oční péče.

Docela mě dostává, že teďka plet opravdu nějak nedrhnu, nečistím a působí tak čistě. Koupila jsem si zinek a komplex vitamínu B. Chtěla jsem to pro plet ohledně té alergie a ono to mělo asi dobrý účinek. I přítel si všiml, že mám nějakou hezčí plet. Tak vůbec nevím. Možná té alergii budu vděčná za to, že jsem odhalila problém.
Vím, že jsem alergická, ale jako většina na jaře a na podzim, teče mi z nosu, pálí oči, slzí. Na to jsem si zvykla, a čím jsem byla starší, tím to bylo snesitelnější. Taky jsem se naučila nosit sluneční brýle ať už je slunce nebo ne, chrání mě před větrem atd....takže nebolí mě tolik oči a je mi jedno, že ostatní nechápu, proč mám brýle, když je zataženo, ale třeba větrno.
Byla by to ale bomba zjistit, že mému roční trápení s pletí nebylo s hormonální nerovnováhou nebo genetikou (moje mamka začala na akné trpět od 21 let). Já jsem měla vždy krásnou plet, sem tam něco, ale nikdy žádná tragedie, až před rokem se vše změnilo a od té doby jsem úspěšně bojovala.
Někdy je to obtížné, ale věřím na to, že VŠECHNO ZLÉ JE PRO NĚCO DOBRÉ!

A byt dnes můžu být naštvaná, proklínat osud, zítřek mi ukáže, kam mě tohle zanese.
Přirovnala bych to asi k tomuto:

Starý vesničan obdělával s koněm pole.

Jednoho dne kůň utekl.

Sousedé starého muže litovali, jakou má smůlu, ale on jen krčil rameny: Smůlu? Štěstí? Kdoví?

Za týden se vrátil kůň a přivedl sebou stádo divokých klisen.

Tentokrát sousedé muži gratulovali, jaké má štěstí.

A on odvětil: Štěstí? Smůla? Kdoví?

Potom se pokusil starcův syn jednu z těch divokých klisen zkrotit, spadl, zlomil si nohu, všichni se shodovali, že to je vážně moc velká smůla.

Ale stařec reagoval slovy: Smůla? Štěstí? Kdoví?

Za další týden do vesnice přišli vojáci a odvedli všechny mladé muže, které našli.
Když viděli starcového syna se zlomenou nohou, nechali ho být.

Štěstí? Smůla? Kdoví .....?


Musím uznat, že vždy, když něco zasáhlo do mého života negativně a já byla třeba na dně, nakonec se to otočilo, protože díky tomu jsem pochopila jiné věci, díky tomu jsem pochopila, jak žijí jiní lidé, díky tomu jsem pochopila, že nikoho nemůže odsuzovat, protože nejsme v jeho kůži a neznáme všechny okolnosti.

Věřím na osud a byť jsou v mém životě jsem udělala několik pro mě osudových chyb, které si vyčítám neustále a mám pocit, že navždy půjdou se mnou, věřím, že existuje něco vyššího, že každý máme tady ten svůj úděl a to, co se stalo má svůj význam, aby mě to popostrčilo dál a navedlo na cestu.

Možná moc hodnotíme, co je štěstí, co je smůla. Zauvažovali jste někdy nad tím, kolikrát se smějete, zauvažovali jste někdy nad tím, kolikrát se cítíte šťastní jen tak bez vnějších události nebo děje.

Myslím, že jak stárneme, žijeme dospělácký život, něco ze sebe ztrácíme, možná to malé dítě v nás, životní styl, který na nás útočí nám vleze pod kůži a nepustí a pak jsme naprosto slepí. Život utíká mezi prsty a přitom k tomu, aby člověk měl pocit štěstí nepotřebuje barák, skříň plnou hader.
Dokázali jste se někdy povznést nad tím, co vás dělá šťastnými, anebo po čem se tak pídíme s tím, že nás to udělá šťastné. žijeme jen chvilkovým štěstím než si myslíme, že nás štastným udělá něco jiného.

Někdy když se dokážu odprostit od toho svazujícího života, což je velmi osvobozujícího, uvědomím si, že ke štěstí nepotřebuji kupu peněz, nepotřebuji nové hadry ve skříni, nepotřebuji být závislá na tom, jestli někdo mě udělá šťastnou, jestli někdo na mě bude hodný ale, že to všechno držím sama v sobě a jediný bytost, kdo mě může udělat skutečně šťastnou jsem já sama.
pak si najednou začnete uvědomovat všechnu krásu kolem vás, a jak nesmyslně stojíte na hloupostech, jak nesmyslně si kazíte náladu a jak přestáváte vidět ty maličkosti za které, jako dítě jste odsuzovali.

Moje mamka je hodný člověk, avšak velmi nešťastný, celý život je ovládána tím, že je plna vzteku, negativismem a tím, že nedokáže odpustit. Odpustit je velký luxus, nejde o slova ale udělat to. Přitom tím, že někomu odpustíme, neděláme službu druhému, ale hlavně sami sobě.
Když jsem byla malá holka, nechápala jsem proč je mamka stále tak bez nálady, protivná a neraduje se z toho, že je krásný den nebo, že je modrá obloha nebo z jiných maličkostí. Nechápala jsem to. Ona mi vždy odvětila, že až budu dospělá, pochopím to a z těchto věcí už se radovat nebudu.
Kdo sejde z této cesty a nechá odejít to dítě.......je velmi smutný osud.

Bohužel měla pravdu, jak dospíváme, přichází starosti a mnohdy tolik dobrých duší, které vám velmi rády pomohou, abyste se cítili ještě hůře. Je pak velmi těžkém najít své vnitřní dítě......
doba nás nabádá, ať jsme materiální, ať toužíme po tom, ať naše štěstí závisí jen na tom, co si budeme moci dovolit pořídit, a naše štěstí se smrskne do malé krabičky, která je věčně prázdná.

Jsem vděčná za to, že byt dnes vím, že sama takto uvažuji velmi často, uvědomuji si a to je dar UVĚDOMĚNÍ, že to není správné a není to ta pravá svoboda.
Je to stejné, jako když je malé dítě, nebojí se, že se ušpiní, nebojí se, co si oněm řeknou jiní lidé něco, nebojí se udělat nějakou bláznovinu, nezajímá ho, že si zlomí podpatek, zlomí nehet.....je svobodné........
a my jsme tím vším tak spoutáni.

Vím to, moc dobře, a když se mi někdy podaří osvobodit to dítě ve mně, jsem šťastná.
Závidím těm, kteří to umí už napořád.
Jediné u čeho cítím skutečné osvobození je u reiky. Zažila jsem reiky dvakrát v životě a byl to nepopsatelný zážitek, který mě dokázal osvobodit a já se cítila lehká, nespoutaná, čistá
ale zase jsem zapadlo to toho stylu životního.

Závidím těm, kteří ráno otevřenou skříň a vezmou si na sebe, co je napadne, i nezkombinovatelné, protože je pro ně důležité, co se jim líbí, co to o nich vykazuje a né přemýšlet, jestli v tomto nevypadám blbě a jestli by lidé na mě nekoukaly divně.
přála bych si být tak svobodná, ale nemám na to zatím odvahu, bojuju sama se sebou, možná proto se tak často cítím sama a neporozuměna. Možná proto, byt mám věk a jsem dospělá, sem vůbec jako dospělá necítím. Jako bych se bála být sama sebou a mám pocit, že musím kopírovat někoho jiného, protože na tohle nemá, fantazii.

Já vím, jsou to dvě skály........ někdo by řekl, to, co píše je vcelku rozumné, na druhou stranu,
proč ta posedlost po dokonalosti, hubenosti..proč to koketování s anorexií.
A proč?

Asi proto, že celý svůj život jsem nikdy nebyla hezká. Jako miminko a dítě jsem byla velmi roztomilá. Jenže pak přišla bohužel tvrdá puberta. Styl jakým jsme se doma stravovaly, styl jakému mě mamka učila sebevědomí (takže absolutně žádnému) ze mě ani nemohl udělat královnu třídy, k tomu máma do mě házela své né zcela zdravé názory a já to opakovala po ní, což byl další hřebíček do nepopularity.

Nehážu vinu na mamku, spíš mi je jí zčásti líto, sama bojuje se svýma strašákama, myslí si, že to jsou přátelé a přitom je to opak. Myslí si, že když bude drsná, cílevědomá, bude jednat jako muž, bude se cítit dobře. Podle mě je ale velmi zraněna a neštastna ze svého života. Jako by se zasekla ve své minulosti a mládi a nedokáže si užívat života nyní, protože stále vidí prohraný boj s mládím a svou cílevědomostí ale i určitou neschopností, kterou si nedokáže přiznat, protože je snazší obvinovat druhé, než převezmou odpovědnost za vlastní rozhodnutí.
nemohla mě naučit sebevědomí, tím abych si věřila, protože sama to neuměla, Ale já ji odpouštím a nezlobím se na ni. Ani já nejsem dokonalá, jen se snažím neudělat ty chyby, které bych si skutečně nepřála.

Vzhledem k tomu, že jsem si zažila šikanu na školách a vím jaké to je, když je třídní trapas, když si vedle vás někdo sedne, proto sedíte v lavici sama a o přestávkách se raději učíte nebo čtete knížku, než abyste vypadali zoufaleji, tak prostě celý život s tím sebevědomím bojuji.
kdybych byla od přírody krásná, měla dobré genetické vlohy, mohla jsem to mít lehčí svým vzhledem, ale já musím skutečně bojovat stále se svým vzhledem, proto mám stále pocit, že to není dostatečně, že jen lidé mě budou mít rádi, když budu krásná a vlastně toužebně toužím být krásná a atraktivní, abych si dodala punc toho, co jsem prožila v minulosti. Ale nestojím na to, vlastně jsem za to vděčná, že se to stalo, kdyby se to nestalo, nebyla bych taková, jaká jsem.

A jsem ráda, že nejsem už ve škole. Protože tam to skutečně není někdy hezké a o šikaně se stále moc nemluví, šikana není jen to, když Vás někdo bije, ale to, že Vás odstaví od kolektivu. Jsem ráda, že teď je na mě volba toho, s kým se budu a můžu stýkat.
K mé smůle, protože dělám ve službách zkrášlování, o to více jsem přísnější na sebe a mám pocit, že musím jít příkladem. Druhým dokážu poradit, na druhé nejsem tak přísná. Já druhé neodsuzuji za někoho, že má nadváhu nebo, že je takový nebo makový, já jsem se naučila za svůj život být tolerantní, i proto, co nechápu........ protože nikdy nevíte, kdy Vás situace zavede do podobné a pak pochopíte, jak moc směšné názory jste měla.

Spíš mám profesní deformaci, že chci poradit druhému, ale né typu zhubni, krávo, ale prostě jen říci.. slečno tyhle kalhoty nelichotí vaší postavě...na druhou stranu svoboda je přece o tom, že každý si nosí, co chce a v čem se cítí dobře a né být svázaný pravidly.
proto chci tentokrát skutečně zhubnout na váhu, kterou bych si přála. Celý život je můj handicap široké boky, úzký pas, velká prsa a k tomu jsem vysoká. Někdy si příjdu jak zvířatko v cirkusu. O to víc mám pocit, že jakmile budu silnější, budu více vyčnívat a já o pozornost nestojím. Ano chci se líbit, ale nechci, aby mě bylo všude. S bokami nic neudělám, to je pánev a genetika, prsa se jen hubnutím zmenší, což je super.

Ovšem vím, co to nese sebou.... zemská přitažlivost a neustále diety sebou něco přináší, ale já se cítím lépe, když mám menší dekolt. Vlastně mě celý život velká prsa překáželi, být hubená a mít prsa, možná není handicap, ale být plnoštíhlá nebo tlustá a být prsatá je aspoň pro mě tragedie. Já to neumám nosit a nikdy jsem neměla potřebu svá prsa nějak vystavovat, spíš jsem je chtěla skrýt a taky, kdo ví jaké to je kupovat podprsenku na malý obvod s větším košíčkem, ví jaké to je trápení.

Asi jsem moc otevřená ale někdy potřebuji bilancovat se svým životem. Naštěstí byt mě potkalo hodně špatných rozhodnutí, které sebou nesly těžké časy, vždy jsem dostala další šanci a mám už tři roky u sebe anděla.
Věřím, že jsem ho dostala, aby mě chránil, pomáhal a vedl mě a učil, co jsem se nenaučila. Je to můj přítel, kterého někdy nesnáším, který mně někdy pije krev, který o mě všechno neví....... asi bych mu to nedokázala říci, mé duševní pochody, mám strach, že by to nepochopil byt je moc tolerantní a nechci, aby se mě bál. Tohle všechno nemění na faktu nic, že je se mnou tři roky a vytahuje mě ze všech mým průserů, pomáhá mi, a když se všechno zalije černotou a šedí, on je jediný světýlko, které vedle mě stále je. Věřím v to, že jsem ho dostala, možná to on neví, není věřící a já jsem.....nevím jestli věřím jako v křesťanství v takové, ale věřím, že je zde něco více, proto vím, že jiný člověk by nevydržel tohle všechno, co on vydržel.....
takže Ti miláčku moc děkuji, že si stále se mnou...... Miluji tě'



Dneska jsem nějaká sentimentální, si proto, že mě okolnosti donutily ulehnout na lůžku a prostě vypnout, bilancovat a zamyslet se nad vším.
Někdy se mi honí hlavou tolik myšlenek, ale nedokážu je pochytat a vytvořit z nich věty......
Tím, že založím blog jsem přemýšlela už hodně dlouho, váhala jsem, jestli chci, aby mé myšlenky, zranitelnost četli jiní lidé, kteří mě nemusí vždy pochopit a to, co bych si zapsala do deníku zůstane navždy uzamčené pro nikoho.

Mám doma kupou deníku v krabici, když jsem byla mladší, myslela jsem, že v dospělosti si je budu číst a možná se nad nimi smát, ale pravda je taková, že mám k nim nějakou určitou posvátnost a to, co je tam zapsáno mám pocit, už není ani pro mé oči ani pro nikoho.
Možná jak budu doma, je spálím, protože to všechno je pryč a proč si některé věci připomínat.
taky věřím, že nás, kteří se cítí jako já, je mnohem více a chtěla jsem někomu dodat odvahu, že není sám, a vyslovit některé věci na plno, kdy jindy je mlčíme a necháváme si je pro sebe.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PRO NÁVŠTĚVNÍKA,
pokud jakkoliv popuzuji čtenáře, či nesouhlasí s mým obsahem, může klidně opustit stránku. Tyto
stránky nenavádějí k anorexii či poruše příjmu.
Každý má svůj vlastní rozum, a byť jsou zde návody a rady na anorexii, neznamená to, že tento
styl podporuji. Ano je to smutné, je to nemoc, je to posedlost.
Jsou to jen berličky jak začít s hubnutím. Já sama jsem posedlá po hubenosti a založila jsem tento blog, abych utříbila informace z internetu.
Kdo má s tímto problém ať odejde, kdo ne, ať zůstane!! Pohoršovat se nad obsahem stránek nemá ani smysl, v dnešní době je internet natolik zahlcený návody na anorexii i v cizojazyčném jazyce, že byt to není správné a může to podporovat anorexii, je to jako jedna kapka v moři.
ostatní zde vítám.....